Souzním, brečím, nepoklečím - Výstava malířek a malířů Ateliéru Malby I

UPOZORNĚNÍ: Platnost této informace již vypršela.

13. prosince 2022 – 31. ledna 2023

Výstava malířek a malířů Ateliéru Malby I
Univerzitní knihovna Západočeské univerzity v Plzni

Srdečně zveme na vernisáž výstavy 13. prosince v 18:00 hodin.

Výstava obrazů mapuje široké spektrum tvorby studentek a studentů atelieru Malby I Fakulty Umění Ostravské Univerzity napříč ročníky. Je doplněna několika obrazy vyučujících, mj. prof. Daniela Balabána, vedoucího katedry malby, dr. Václava Rodka, vedoucího atelieru Malba I a asistenta Iva Sumce.

Název výstavy eufemisticky odráží situaci a pocit malířů a malířek nejmladší generace. Vzdor i pochybnosti nad situací malby dnes, nad její komodifikací, medializací a provozem. Zároveň znamená i přijetí nutných daností pro jejich další umělecký a existenční rozvoj.

Prezentovaná tvorba je více méně zobrazivá, i když ne popisná, nesoucí poselství, výpověď. Poselství autorovi, autorce i divákovi, nabízené k širšímu čtení v myslích i srdcích.

Často jde v obrazech o téma vztahu. Vztahu k sobě. Onoho – kdo jsem, proč jsem, jak jsem, které vyvolává další otázky spojené s egem, genderem, tělesností. Téma identity rezonují obrazy Blanky Bártové, Ondřeje Richtera, Markéty Kubešové, Jany Krčmové, Moniky Urbanové, Terezy Havlíkové i Terezie Vaňkové.

S tématem identity souvisí téma hledání kořenů, jakási (rodinná) anamnéza, vyrovnávání se s dětstvím, téma typické a přirozené pro daný věk autorů. Příklady najdeme v obrazech Tatiany Platonové, Pavlíny Hradilové, Lucie Fischerové, Zuzany Sekerové.

Máme tu obrazy vztahové, kde vzniká příběh – narace. Ta je většinou nejednoznačná, a tak otevřená k interpretaci. Tato poloha je zastoupena především v pracích Simony Pospíšilové, Elisabeth Kanabe a Lucie Fischerové.

K tématu vztahu patří samozřejmě téma mateřství s otázkami matky i otázkami dítěte. Krásné i bolestné téma zde zastupují malby Terezy Mátlové.

Reflexivní i silně kontextuálně vyprofilované je téma, které by se snad dalo zastřešit pojmem osobní mytologie. To se promítá do maleb Františka Balabána pracujícího s náboženskou ikonou v globálním prostředí. Dita Šebestová zpracovává surreálnou imagerii scén z moravské vesnice. Alegorické apokalyptické výjevy svědčící o kritickém postoji najdeme v obrazech Jakuba Ružínského.

Prostředí a jeho impakt je silné, nejen ekologické téma. Intimní prostředí bytu s intervencemi exteriéru je obsahem obrazů Simony Ticháčkové. Naproti tomu obrazy vztahující se k brutalistní architektuře Bělehradu jsou poslední rok doménou Neveny Živkovič.

Téma malby jako takové, obtížné hledání nových možností malířského projevu a výrazu je předmětem prací Radima Schaumanna a Viktorie Kačínové.

Snad nejaktuálnější téma, téma války na Ukrajině a jejího dopadu s důsledky osobními i sociálními výtvarně zpracovává Jana Kosobutskaja.

Všechna zmíněná témata, ideje a konkrétní výstupy my kantoři se studujícími konzultujeme a snažíme se společně hledat pregnantní individuální klíč i způsob vyjádření. Možná proto jsou práce na první pohled značně rozdílné. To je však žádoucí a přispívající k pluralitě světa a myšlení o něm. Jsme rádi, že jsou tu stále mladí lidé, kteří potřebují sobě i nám výtvarnou formou malby něco říct.

Nechme se prostoupit jejich vizuálním poselstvím, které nás může posílit i potěšit v současné nelehké době.

V Ostravě 2. prosince 2022, Daniel Balabán

Souzním

Na venek vypadají malíři jako ... Často poslouchám tuhle „definici“ od lidí, se kterými zavedu řeč o tom, co dělám. Někdy se mi to stane po výstavě, kterou uvádím. Někdy jen tak z chvíle hledání důvodů k rozhovoru. Ano malíři musí vypadat jako malíři, protože jsou malíři. Tahle tautologie nepotřebuje delší filozofický diskurs. Proč se mě nezeptají, jak vlastně malíři myslí? Rád si odpovím sám. Začneme definicí výrazu souzním, který je jedním z triangulačních bodů výstavy malířů z ateliéru Malby 1 Ostravské univerzity. Malíř pozoruje, což je logicky dáno s prostředím jeho tvůrčí realizace obrazem. Jenomže pozorovat také znamená vidět. A ono vidět a dále přetvořit třeba v naraci, znak, abstrakci je (jak sama nazvala autorka názvu výstavy) spojeno s výrazem souzním. Jsem schopen něco vnímat, následně předat, vlastně souzním s viděným, myšleným, sněným.

Jestli že jsou současní malíři schopni souznít, tak máme postaven první sloup.

Brečím

Jéje, teď nevím, jestli se nepouštím na tenký malířský led. Jenomže všichni malíři nejsou z jednoho cechu. Někteří o tom nesmí mluvit, pro mě je však cechovní tajemství jinde. Jistá tklivost, melancholie a taky nevyzrálost je součástí puzení tvořit, hlavně malovat. Proč vlastně malíři tak silně potřebují diváka, ještě lépe někoho, kdo jim na to něco řekne?

Obraz má dvě fáze života. Jedna je jeho vznik, s mystériem zakódovaným do okamžiku vnímání, soustředění se, stavu autorova přemýšlení. Druhá fáze je jeho setkání se s divákem. Taky má dva časy. Opět, ten první, který někteří z malířů nazývají ne-časem tvorby, druhý čas je jak chronologický (od prvního pohledu na barvu, kompozici, formu k vytvoření komplexu proběhne u diváka čas), tak statický (validita vytvořená pohledem společnosti na dílo).

A teď proč vlastně zmiňuji život obrazu. Je zde totiž paralela s oním „brečením“. Malíř také tak trochu brečí a vzkazuje všem divákům dívejte se na moje umění, na mně. Ale také brečí způsobem, že si k sobě do nitra upřímně vezme tíhu tohoto světa a následně se mu spustí velké obrazové slzy. Pokud jsou současní malíři schopni brečet, máme postaven druhý sloup.

Nepoklečím

Umění má funkci. Já ji mohu komentovat z pohledu malíře, ne z pohledu exaktního vědce. Pro mne je skutečným hrotem umění poselství. To může mít různorodou formu, obsah, filozofii. Funkce umění je legitimizována poselstvím. Výraz nepoklečím může být ekvivalentní k funkci. Nepoklečím, jakožto nepřijmu prázdnou funkci umění? Možná nepoklečím, protože nemám čas. Nebo nepoklečím, protože jsem nevinný? Ať je to tak, nebo tak, máme zde třetí sloup.

Máme tady tři sloupy, pro co? Jsou to sloupy mířící do nebe nad mraky, kde tušíme velký „dach“. Nebo to je jen dětská stavbička v lese. Ne, já do toho vymezeného trojúhelníku vstupuji často a vždy to se mnou pohne (někdy i rozzuří). V „onom“ prostoru studenty vymezenými těmito třemi sloupy se dějí magické věci. Jestli chcete znát alespoň jejich „přepis“ do vizuální podoby, tak autory poctěte pohledem na jejich obrazy, tím je zbavíte jejich rozpolcenosti, nejistoty, nebo (chcete-li) uznejte jejich velké obrazové slzy.

V Perugii, 4. prosince 2022, Václav Rodek

Zveřejněno / aktualizováno: 09. 12. 2022